Fenomén Amélie (časopis Show)

31. května 2006 v 19:24 |  MAGAZINES
Fenomén Amélie z Montmartru
Už to vypadalo, že se Jean-Pierre Jeunet díky svému americkému debutu Vetřelec: Vzkříšení stane dalším z řady nadaných cizokrajných úderníků ve snové manufaktuře, který bude nekonečnou řadu hollywoodských barelů pumpovat svými delikatesami. Místo toho se vrátil do Francie a natočil svůj nejlepší film - Amélii z Montmartru.
Celá tahle story nezačala v roce 1997, po Jeunetově návratu z Hollywoodu, kdy si usmyslel, že natočí svůj nejosobnější a nejemocionálnější snímek. Nezačala dokonce ani roku 1978, kdy se Jeunet dal oficiálně dohromady se svým komiksovým wingmanem Marcem Carem, aby provedli výsadek na filmové pole paradesantním animovaným "kraťasem" L'Évasion. Tenhle příběh začal mnohem dříve, konkrétně roku 1955 ve francouzském Roanne, kde se Jean-Pierre Jeunet narodil. Talentovanému samoukovi, těžce ovlivněnému svými idoly Texem Averym a Jacquesem Prévertem, zpočátku tlouklo srdce v divokém rytmu kreslených grotesek a běsném, čtenářsky samoregulovatelném tempu komiksů. Tuto vášeň si ventiloval psaním recenzí na animované filmy do magazínů typu Charlie menusel, Fantasmagorie, A suivre nebo do slavného komiksového časopisu Fluide Glacial (kam mimochodem také celkem pravidelně přispíval jistý komiksový kreslíř jménem Marc Caro). Ve zmiňovaném roku 1978 vyměnil Jeunet recenze za svůj první animovaný krátký film L'Évasion (na kterém se docela významně podílel onen jistý komiksový kreslíř jménem Marc Caro). Rubikon byl překročen a vypit a mohl následovat - vedle souběžně vlajícího meteorického roje reklam a hudebních klipů - další společný krátký cartoon Le Manége (1980) a posléze i první hraný krátký film dvojky Jeunet-Caro, černobílý snímek Le Bunker de la derniére rafale (1981). No a od toho byl k prvnímu celovečernímu filmu už jenom malý skok, který trval rovných deset let.

Veni, vidi, Delikatesy

Premiéra "celovečeráku" z pekelné komiksové dílny Jeunet-Caro zaúčinkovala jako taková menší vodíková puma. Dva maníci odnikud (komiksové a cartoonové území bylo jako obvykle zcela mimo dostřel povědomí širšího publika) přišli s vysoce zábavnou, vysoce stylizovanou a trochu morbidní komedií Delikatesy a vyhráli to udiváků (nejen fajnšmekrů) na celé čáře. Stručně řečeno: veni, vidi a shrábli bank. Není divu, že se oba pánové namlsali a o čtyři roky později přišli s Městečkem ztracených dětí, temnou pohádkou, ve které svůj styl ještě prohloubili. Například scéna, ve které dětská slza spustí řetězec náhodných událostí, jež v konečném důsledku vedou ke ztroskotání obrovské nákladní lodi, je vlastně rozvedenou sebevražednou sekvencí z Delikates, přičemž obě dvě tvoří podle Jeuneta "absurdní ilustraci teorie chaosu". "Hlavní myšlenka Městečka ztracených dětí byla znovuobjevit malé dětské strachy. Rozhodně jsme nechtěli být nějak brutální. I když, jestliže se podíváte na Perraulta nebo na bratry Grimmovy, zjistíte, že jejich příběhy v sobě mají jistou krutost," vyjádřil se k filmu Jeunet. Přes určitou roztříštěnost slavil film opět úspěch a francouzští kritici nešetřili obdivem, aniž by ovšem tušili, že jde o labutí song komiksové dvojky. Jeunet a Caro se rozhodli jít každý svojí cestou.

Holka z plakátu
Zatímco Caro se částečně vrátil k výtvarné práci a vypomohl svými designérskými návrhy začínajícím kolegům, Jeunet se nechal zlákat hozeným motouzem 20th Century Fox a odletěl na dva roky do Spojených států, aby tu natočil čtvrtý díl vetřelecké ságy s podtitulem Vzkříšení. "Vetřelec je ve své podstatě milá komedie o astronautech, co se snaží najít svou kočku, která se jim schovala někde v raketě," prohlásil mimochodem Jeunet ve své recenzi prvního dílu Vetřelce pro magazín Fluide Glacial v září 1980. Přestože vyrobil v Americe svůj zřejmě nejodtažitější a nejmainstreamovější film, podařilo se mu do Vetřelce propašovat svůj osobitý hravý styl, černý humor a osobní favority Rona Perlmana a Dominique Pinona (s neandrtálcem pracuje od Městečka ztracených dětí, s trpaslíkem už od Delikates) a hlavně zachoval vetřelčí sérii na relativně vysoké úrovni. No a pak přišla Amélie. Příprava ke zfilmování jejího příběhu sice trvala čtyři roky, ale ten, kdo film viděl, musí uznat, že to stálo za to. S rozpočtem sedmdesát milionů franků se mohl Jeunet podle chuti prohánět svým Montmartrem stvořeným v ateliérech Dubois a špikovat příběh o kavárenské servírce, která se rozhodla dělat svým bližním radost (kromě majitele zeleniny - nikdo nemá radost, když mu vyměníte zubní pastu za krém proti pocení nohou, bačkory za ty samé, jen o číslo menší, nastavíte mu zvonění budíku o pár hodin dřív... Máme ještě pokračovat?) neuvěřitelnou pozitivní energií, která šlehá doslova z každého ze sto sedmdesáti dvou tisíc osmi set políček tohoto filmu. Lví podíl na tom má dozajista i představitelka hlavní role Audrey Tautouová, která se svojí filmovou postavou s největší pravděpodobností totálně splynula. Jean-Pierre sice původně pomýšlel na Emily Watsonovou (Prolomit vlny), ale ta z projektu z osobních důvodů nakonec odstoupila. Audrey zhruba v té době získala za svůj první film Vénus Beauté Césara coby "největší ženská naděje", a plakáty s jejím portrétem zaplavily Paříž. Zamyšlený Jean Pierre na něj při své noční procházce nočním velkoměstem nemohl nenarazit. A jeho Amélie byla na světě. Důkazem toho, že jeho volba byla správná, byl totální divácký úspěch a tsunami ocenění (mezi nimi i hlavní cena na filmovém festivalu v Karlových Varech), které zasypaly Jeuneta tak dokonale, že mu z té hromady nečouhá ani francouzský baret. Jeunet nicméně nepatří mezi ty, kteří si rádi ustelou na vavřínech, a v jeho hlavě se už určitě rodí další nápad na film. Jen aby to netrvalo další čtyři roky. Protože čekat tak dlouho, než filmař Jeunetova vizuálního a vypravěčského talentu něco vypustí, je často horší než si z dlouhé chvíle vrážet napínáčky pod nehty. Což je sice na druhou stranu taky zábava, ale jenom s tím člověk nevystačí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama