Říjen 2006

Instinkt

28. října 2006 v 9:23 MAGAZINES
Hors de prix - komedie která příjde již brzy do kin.
Instinkt č.18 - 04.05.2006
Audrey Tautou
Adieu Montmartre
TEREZA SPÁČILOVÁ
Pět let ji lidé oslovovali jako Amélii. Teď, když má do kin vtrhnout film jménem Šifra mistra Leonarda, vysvitla naděje, že bude zase Audrey. Nebo ovšem také Sophie.
Sophie Neveu, kryptoložka.

Klín se dá vyrazit zase jen klínem, to věděla i Audrey, když zvažovala, zda kývnout na roli v americkém blockbusteru, což je fenomén, který ještě před pár lety zatracovala. Možná že cestou do hotelu Lutetia v Paříži, kde o něm měla jednat s režisérem Ronem Howardem, potkala někoho, kdo jí už potisící řekl Amélie. Možná jí připadalo troufalé odmítnout projekt, který zpracovává kontroverzní bestseller a který realizuje jeden z nejvyhledávanějších tvůrců Hollywoodu. Možná měla pocit, že se od ní jako od Francouzky očekává, že bude reprezentovat vlast za oceánem. Možná. Úplně nejspíš ale asi jenom dostala chuť zkusit něco nového: při její nátuře by ani nebylo divu.
Pro diváky je podstatný fakt, že nezavěsila, když jí Ron Howard 19. ledna zavolal: "Tak jo, budete to vy." O roli kryptoložky Sophie Neveu v Šifře mistra Leonarda se půl roku ucházelo na třicet světových hvězd, přičemž režisér prý do poslední chvíle váhal mezi dvěma herečkami. Vyhrála Audrey - a poprvé ne díky Amélii. Naivku Ron Howard nehledal.

Záhada jménem Audrey

Audrey Tautou klame tělem: na první pohled působí jako otevřená kniha, v níž se dá bez problémů číst, ve skutečnosti je plná rozporů - nejspíš i díky tomu nezůstala ženou jedné role, jak jí bylo v době Amélie předpovídáno.
Dokáže být opravdová, a zároveň z ní máte neodbytný pocit něčeho prchavého, matoucího. Umí být něžná a křehká, až se jí bojíte dotknout, pak ji ale vidíte hrát roli, ve které je přímo zosobněním urputnosti - film Příliš dlouhé zásnuby je toho důkazem. A rázem je z ní nejsilnější žena světa. Ale to není všechno. Novináři by mohli vyprávět, kolikrát si s nimi Audrey povídala upřímně a zaujatě, načež v mžiku přeladila na zcela opačnou strunu. Proč? Naťukli její soukromí: snad žádná herečka z něj neprozradila tak málo jako právě Tautou, pro kterou je osobní život vším. Dokonce i prezidenta kvůli němu odmítla - před schůzkou s Chirakem prý dala přednost kávě s bratrem. Nebo ta její umanutost: nejvíce si jí užil dvorní režisér Jean-Pierre Jeunet, který byl u toho, když se do postavy z Příliš dlouhých zásnub ponořila tak, že na ni nesměl takřka nikdo promluvit. A pak také producenti. Audrey Tautou totiž přesně ví, co chce: lukrativní nelukrativní, bere jen role, na které má opravdu chuť, a nedělá jí problém odpálkovat "velké jméno", aby mohla točit v klidu doma, ve Francii. Když jí jednoho prosincového dne zavolala její agentka Claire Blondel, že ji shání Ron Howard do castingu k Brownově Šifře mistra Leonarda, ležela zrovna v Mexiku u bazénu a představa, že by se měla zvednout a letět do Paříže kvůli patnáctiminutové zkoušce, ji vůbec nelákala. "Pokud mě bude Ron Howard opravdu chtít vidět, bude k tomu mít ještě dostatek příležitostí," odpověděla agentce, jež byla v té chvíli zřejmě jediným člověkem, který takovou reakci čekal. I když... že se před Hollywoodem neposadí na zadek, říkala mladá hvězda už v době, kdy její Amélie bojovala o Oscara. "Hlavně žádné bla bla bla," smála se tehdy a nebylo v tom přitom ani trochu pohrdání. Jen zdravý rozum a taky přesvědčení, že Hollywoodu vlastně nemá co dát. Poslední paradox: Audrey Tautou se totiž permanentně podceňuje. Kdo by to řekl do herečky, která říká Sorry, Hollywoode.

Opice a modelky

Když od rodičů - zubaře a učitelky - dostala letní kurz herectví jako dárek k maturitě, vůbec ji nenapadlo, že by to v jejím životě mohlo něco změnit. Ona a herečka? Leda ve snu -těch mimochodem měla, stejně jako filmová Amélie, spoustu.
Lekce tak brala jako rozptýlení před nástupem na fakultu, kde chtěla po prázdninách studovat klasickou literaturu. Audrey ovšem byla a je člověk překypující temperamentem, a tak ji příliš nezaskočilo, když se ze zamýšleného rozptýlení stala vášeň. Na univerzitu sice nastoupila a taky ji dostudovala, vedle knížek však měla ještě druhý zájem: hraní. Zaplatila si další kurzy a chodila na ně, aniž by si stanovila cíl. Prostě mě to baví, říkala. Sebevědomí tehdy měla na hodnotě nula - postaraly se o to dlouhonohé krasavice, na které dívka měřící metr šedesát dva den co den narážela. Bydlela totiž vedle agentury Elite, kam nejkrásnější dívky světa docházely na castingy.

Ušatá Venuše

Obecně se má za to, že hvězdu zvanou Tautou zažehl až Jean-Pierre Jeunet v roce 2001, kdy dívku obsadil do filmu Amélie z Montmartru. Diváci i tvůrci si jí ovšem všimli už o dva roky dřív. Tehdy s ní režisérka Tonie Marshall natočila film Venuše, salon krásy a Audrey měla Césara. O roli kosmetičky Marie ale málem přišla; na casting dorazila pozdě a šanci jí dali jenom proto, že se rozplakala. "Říkala hrozné nesmysly, šila sebou, byla zrudlá trémou, uši jí srandovně stály a vlasy měla sympaticky rozčepýřené." Tak na tiskové konferenci k udělování cen popsala režisérka první kontakt s dívkou, která se brzy stala miláčkem národa.
"Jste slavná," říkali jí v roce 2000, když dávala rozhovory předním magazínům, a ona jen kroutila hlavou. "Kdepak, nejsem Catherine Deneuve a nemám hlavu v oblacích. Ke štěstí mi stačí dobrý scénář," odpověděla redaktorce Elle na otázku, jak těžké je získat její přízeň.
Dnes se to zdá neuvěřitelné, ale tehdy nikdo netušil, jak dobrý scénář jí tou dobou ležel na stole. Stálo na něm Le Fabuleux Destin d'Amélie Poulain a autorem byl Jean-Pierre Jeunet, režisér, kterého zatím pouze uznávali, nikoli oslavovali. "Ostříhala jste se?" divila se redaktorka v tomtéž rozhovoru. "Ano, to kvůli filmu, který právě točím s Jeanem-Pierrem Jeunetem." "A co vás čeká poté?" pokračovala redaktorka, kterou ta informace evidentně nevzrušila. "Prázdniny, nejspíš," odvětila Audrey.

Amélie z Indonésie

Amélie byla zjevení. Po premiéře v roce 2001 následoval celosvětový šok: kouzlu snivé dívky, která se vyžívala ve hře s lidskými osudy, propadli diváci od Anglie po Mexiko. V Americe se Amélie z Montmartru stala nejúspěšnějším francouzským filmem od konce sedmdesátých let, ve Francii si měnily ženy jménem Amélie Poulain telefonní čísla, aby se ubránily stovkám anonymních telefonátů. Japonci podnikali nájezdy na montmartreský krámek, kam Amélie chodila nakupovat, a pozadu nezůstali ani Češi, kteří soutěžili v počtu navštívených projekcí (vítězné skóre: sedmadvacet). A Audrey? Dívka stejně plachá jako hrdinka, kterou tak věrně zahrála, prchla do jedné z posledních zemí, kde ji ještě neznali. "Bylo to nesnesitelné, nemohla jsem udělat krok, aniž mě někdo oslovil. Se sestrou jsme odletěly do Indonésie a úžasně jsme si to užily. Najednou jsem byla ve světě, který se o mě nestaral, protože měl svoje, mnohem závažnější problémy," vysvětluje Audrey na stránkách založených fanoušky.

Nejsem dost dobrá

Po úspěchu Amélie z Montmartru se zdálo, že má svět filmu v kapse; ona však úspěch zarputile odmítala přiznat. Ne že by Jeunetův film nepovažovala za dobrý - naopak, francouzskému režisérovi a jeho osobité poetice je oddaná až za hrob. Audrey jen nevěřila ve svou slávu. "Nezasloužím si Oscara. Postava, kterou v Amélii hraju, je příliš jednoduchá... Úplně mi stačí úspěch u diváků. Kdybych ho vyhrála, nebyla bych ani schopná přejít ulici, ta tíha je na mě zatím příliš velká, " nechala se slyšet po ceremoniálu, kde Amélie neuspěla. Hned nato posbírala stoh scénářů, které se jí v Americe nakupily, a odjela zpět do Evropy, aby tu v klidu točila další "obyčejné" filmy.
Svět jí ovšem nehodlal dát pokoj. Nejprve přišla nabídka od Stephena Frearse: v angličtině, navíc s tureckým přízvukem (v případě Audrey). Roli emigrantky Senay ve Špíně Londýna vzala: nejen proto, že Stephen Frears se neodmítá. Angličtina byla pro Francouzku, která si tou dobou stěží uměla říct o hamburger, výzvou první velikosti. Dnes už u jejího jména v renomované internetové databázi IMDb najdeme poznámku "excellent english", tehdy to tak ale vůbec nebylo. A tak poctivě studovala a do toho naslouchala hlasům Turkyní, aby francouzský akcent v angličtině nahradila orientálním.
Uspěla. Všiml si toho jen málokdo. Málokdo si jí všiml také v dalším filmu, který natočila s Jeanem-Pierrem Jeunetem v roce 2004. Vizuálně podmanivá válečná freska Příliš dlouhé zásnuby, která vznikla v americké produkci, neupoutala, přestože v ní Audrey Tautou podala zralejší výkon než v Amélii.

Totální ponor

Byla to tehdy zcela jiná Audrey Tautou. "Zářící tvář Amélie byla najednou ta tam - jen občas jsem ji mohl zahlédnout v ryze technických scénách," vzpomínal režisér na tiskové konferenci k premiéře filmu. Postava Mathildy, která věří v lásku, i když ji všichni odrazují, Audrey zcela pohltila. Ta samá dívka, která dřív bavila štáb, seděla stranou, odmítala se zapojovat do hovoru. "Naše přítomnost jí vlastně ztěžovala práci, když byla občas vydaná napospas emocím, nemohl jsem nic víc než být nablízku. Nikdy jsem nezažil, aby byla herečka tak intenzivně soustředěná," říkal Jeunet. Když se potom Audrey rozmluvila, všichni zjihli: vyhrkli jí totiž slzy. "Promiňte, to je hloupé... ale když si na to vzpomenu... Tu postavu jsem milovala. Milovala jsem její odstup, chápala jsem způsob, kterým filtruje svět kolem. I já si někdy připadám podobně vydělená: kvůli svým sklonům k fantazírování, iluzím, které mám ve vztahu k lidem. Neumím čelit jejich temným stránkám, neumím bojovat, vlastně se vůbec nehodím do filmového světa. A přesto v něm jsem ráda," přiznala tehdy Audrey a byla to jedna z jejích nejosobnějších zpovědí vůbec. V době, kdy tisková konference probíhala, nebyla prý navíc ještě zcela "venku". "Musím se nadechnout a získat chuť pracovat. Jsem vyčerpaná -ještě se mi nestalo, abych se tak poddala postavě, kterou hraji. A tahle postava navíc strašně trpí! Já samozřejmě trpět nechci, hraji přeci pro radost, jen ji zas musím najít," nechala se slyšet herečka.

Pardon, pane prezidente

Možná právě tahle stránka přesvědčila Rona Howarda, aby herečce svěřil roli ve filmu podle Dana Browna. Z hereček měla na filmaře nejméně času, do poslední chvíle navíc nevěřila, že by se pro part o mnoho let starší Sophie Neveu hodila. "Byla jsem přesvědčená, že pro tu roli nejsem ideální, minimálně jsem o dost mladší než hrdinka," přiznala později. Jistý si ovšem dlouhou dobu nebyl ani sám Ron Howard. Když zval Audrey na kamerové zkoušky do Los Angeles, dostala během jediného dne nespočet rozporuplných e-mailů, které ji střídavě ujišťovaly, že má přijet, a varovaly, že z toho nemusí nic být. Ve hře prý tehdy byly největší francouzské hvězdy (tři americké oscarové star Howard zamítl hned na začátku) a proti Audrey hrála paradoxně i její role Amélie, která se Howardovi zdála příliš plochá. Rozhodl až záznam televizního rozhovoru, ve kterém americký moderátor Charlie Rose zpovídal Audrey coby představitelku Mathildy v Příliš dlouhých zásnubách. "Najednou to tam bylo: sebejistá, soustředěná žena, úplně jiná Audrey. Přesně takovou ženu jsem hledal pro roli Sophie Neveu," vzpomíná v týdeníku Paris Match režisér, pro něhož bylo obsazení hlavní ženské role stěžejní. "Jeden z motivů, které mě při čtení knihy oslovily, byla myšlenka o posvátnosti ženy. Už třicet let mám za manželku velmi silnou osobnost, proto to pro mě bylo velmi důležité - přítomnost tak silné ženské postavy, která objevuje samu sebe, dodává thrilleru další rozměr." Pikantní přitom je, že Audrey porazila i jednu z kandidátek, které se do filmu snažil protlačit sám prezident Chirac: když filmaři žádali o povolení točit v Louvru, pozval si je do Elysejského paláce na čaj, a nikdo nechápal proč. Jasno prý bylo až po hodině podezřele milé audience: leccos by se prý "ulehčilo", kdyby roli Sophie svěřili nejlepší přítelkyni jeho dcery, renomované francouzské herečce. "Ještě že už jsme měli záležitost s Louvrem uzavřenou," přiznal Howard v Paris Match.

Zase obyčejná

Premiéra je za dveřmi: 17. května bude Šifra mistra Leonarda představena na festivalu v Cannes a všichni hoří zvědavostí. Aby ne: jedná se o zpracování knižního bestselleru, které stálo 125 milionů dolarů, natáčelo se v několika státech světa a film vyvolává spory dřív, než ho vůbec kdo viděl. Co na to Audrey Tautou? Nic. Film ještě neviděla - vždycky si počká až na premiéru - a už zase točí. Unavená z několikaměsíční práce, která často trvala i dvanáct hodin denně bez přestávky a ještě celá probíhala v angličtině, odletěla do Paříže za svým snoubencem, spisovatelem Lancem Mazmanianem a skočila rovnou do dalšího filmu. S Pierrem Salvadorim dává dohromady snímek Hors de Prix. "Vstoupila jsem do něj z natáčení ultraprofesionálního filmu, u kterého máte díky sluchátkům pocit, že na place nikdo nemluví, a chvíli jsem si připadala jako na natáčení krátkého filmu. Bylo to ale příjemné," svěřila se v rozhovoru pro Magazín MF DNES.
Nadechovat se tedy tentokrát nemusí. Zaječí úmysly ale po premiéře ostře sledovaného filmu určitě mít bude. Otázkou je, jestli se i tentokrát najde nějaká Indonésie, kde by její hluboké černé oči nikdo nepoznal.

Audrey ve "Vogue"

26. října 2006 v 18:56 PHOTOGALLERY
Audrey se nedávno objevila v německé verzi časopisu Vogue...
A jako bonus pár fotek z Cannes!